Luna Lovegoodová 1
Velká síň v předvečer všech svatých se začínala pomalu vyprazdňovat. Slavnost již pomalu končila a většina studentů Bradavic byla nacpána dýňovými koláči a ostatními dobrotami k prasknutí, a buď pomalu usínali s hlavami na stolech svých kolejích, nebo se přemáhali a postupně mířili do svých pokojů spát nebo (jako studenti Mrzimoru) oslavovat sváho šampiona v turnaji tří kouzelnikých škol.
U stolu Havrospáru zbývalo už jen velmi málo studentů a mezi nimi i osaměle vypadající dívka třetího ročníku se špinavě blond polodlouhými vlasy, s velmi světlým obočím a očima tak velkými, že vypadaly, jako by byly stále trochu vyvaleny údivem. Každý, kdo by ji neznal a pozoroval by už delší dobu, by si mohl myslet, že se musí na tak velmi zábavném večeru nudit, protože sedí trochu bokem od všech ostatních a sem tam se zahledí do nějakého časopisu, který má rozložený na klíně, ale její občas pronikavý hlasitý smích, který nelze přeslechnou, by ho ujistil, že vnímá okolní bujarou zábavu a svým způsobem se jí i účastní.
Luna Lovegoodová totiž studuje v Bradavickém Havrospáru právem, protože většina učitelů ji považuje za velmi moudrou dívku – možná až na svůj věk příliš. V devíti letech se dokázala vypořádat se smrtí své matky, která byla taky čarodějnicí, a kterou zabilo její vlastní nepovedené kouzlo. Navíc se pak dokázala i postarat o svého otce – čaroděje, který po smrti své ženy ztratil chuť k životu, a který jen díky své dceři našel zase smysl života ve své práci. Byl totiž šéfredaktorem a majitelem vydavatelství toho časopisu, který Luna právě teď pročítala a na který ona nedala dopustit. Ale těch několik životních zkoušek ji tak potrápilo, že již nyní je duševně dospělejší, než její někteří spolužáci ze sedmého ročníku.
A pokud ne ze sedmého, tak určitě dospělejší jak dvojčata Weasleyova ze šestého ročníku, kteří jako poslední v sále tropí velké pozdvižení u stolu Nebelvíru a se kterými má Luna jen velmi špatné zkušenosti. Lovegoogovi a Weasleyovi jsou totiž svým způsobem sousedé, protože Lovegoodovské obydlí a Weasleyovo doupě jsou odděleny jen úzkým pásem lesa a Kočaví hůrkou, která leží nad vesnicí Vydrník svatého Drába. Ještě když žila její maminka, chodívala si Luna hrávat za Ginny, jejich nejmladší sestrou, která je stejně stará jako ona, ale teď je na koleji Nebelvíru jako všichni ostatní Weasleyovi. Už v té době ji dvojčata často zlobívali a škádlívali. Ginny má sice ještě několik dalších bratrů, ale s těmi se Luna nikdo pořádně nesetkala. Protože buď byly o hodně starší nebo, jako Ginnin nejmladší bratr Ron, se nikdy o nic holčičího nezajímali.
Teď, když se velká síň vyprázdnila tak, že tu zbylo jen pár spících studentů, si dvojčata Weasleyovi všimli, že jediný, kdo tu zbyl, a s kým by se mohli ještě pobavit, je jejich stará dobrá sousedka Luna Lovegoodová.
„Ahoj Lovegoodová, ještě se zlobíš?“ zeptal se jí Fred, nebo George, oba byli pro ni stejní.
Luna se na ně udiveně podívala: „Ahoj, a ty jsi kdo?“
„Jsem Fred, tamto je Geoge.“ Řeklo to jedno dvojče a mávlo směrem k bratrovi.
Luna jen tak netečně pokývala hlavou a vzala si zase svůj časopis a zahleděla se do něj.
„No tak Lovegoodová, snad se ještě nezlobíš, vždyť jsme se ti omluvili,“ tentokrát se ozval George.
Luna zvedla oči od časopisu a upřeně se na něj podívala. Bylo jí jasné, že zase na ni něco chystají.
„Jestli chceš, tak se ti ještě jednou omlouváme, fakt nás to mrzí, že jsme na tobě zkoušeli ty naše Balónovací bonbóny, ale jako naše dobrá kamarádka budeš mít v naše Kratochvilných kouzelnických kejklích vždy obrovskou slevu,“ pokračoval Fred.
Luna byla dost moudrá, aby věděla, že se nemá s nimi pouštět do hovoru, ale na druhou stranu ji příliš zlobilo to, co jí naposled provedli.
Bylo to na konci letošních prázdnin. Táta sehnal lístky na mistrovství světa ve famfrpálu. Ona se o famfrpál zas tak moc nezajímá, ale tátu baví hrozně moc a chtěl napsat i nějaký článek o něm do svého časopisu, tak se tam s ním vypravila. Museli se tam dopravit už týden napřed, protože to byly jen nějaké levnější lístky, ale i tak si společně s tátou užili trochu opravdového stanování, jaké mají ve zvyku mudlové. Všechno se jí líbilo, dokonce i vystoupení maskotů před hrou bylo nádherný. Samotný zápas se jí líbil taky až do té doby, než se tam začaly víly prát s leprikónama a všechno začalo být strašně brutální. Dostala strach, že se to může všechno zvrhnout. A taky že jo. V noci po zápase se objevila nějaká skupinka lidí v kuklách, chytili místní mudly, nechali je vznášet ve vzduchu, zapalovali stany kolem sebe a vůbec tropili hrozný nepořádek. V táboře vypukla velká panika a tak táta ji poslal do lesa se schovat, aby se jí nic nestalo, a že on bude dávat pozor na jejich věci. Běžela tedy na kraj lesa, ale ti lidé stále postupovali směrem k ní. Vydala se tedy hlouběji a hlouběji, až nebylo nic slyšet a došla na nějakou planinku, na které byli zrovna schovaní ti dva Weasleyovi kluci. Prvně na ni zpoza stromu vybafli tak, že ji to málem zabilo a pak se jí omluvili, řekli, že tam čekají na Ginny, aby tam počkala s nimi a jestli nechce bonbón. Nejhorší na tom je to, že přes to, že věděla, co jsou většinou ty jejich bonbóny zač, tak si jeden vzala. Když o tom přemýšlela později, proč si vlastně vždycky od nich bere ty jejich srandičky, přišla na to, že jim prostě chce udělat radost, aby se jim podařilo někoho napálit. Už na začátku prázdnin ji podstrčili nějakou karamelu „Jazyk jako jelito“. Naštěstí prý to ještě neměli dodělaný, tak ji jazyk jen trochu povyrostl a kapka zmenšovacího lektvaru, který už brali v Kouzelných lektvarech ji ho vrátil do normálu, ale tenkrát v tom lese ten bonbón, který bode nést jméno „Tělo jako balón“, byl už plně funkční. Možná byla taky zvědavá, co to vlastně znamená. Prostě v tu strašnou noc si od nich vzala ten bonbón a začala ho cumlat. Obě dvojčata si ji se zájmem pozorovali a občas se podívali na hodinky. V tom se začala cítit jinak. Tak jako by prázdně. Prázdně, ale ne nepříjemně. Ten pocit se jí začal šířit od břicha do všech stran a za chvilku měla ten prázdný pocit všude. V tom se začal měnit na velmi příjemný pocit volnosti a lehkosti. Ještě nikdy se tak necítila. Svět se jakoby začal ještě více vzdalovat a ona tam stála je se svými myšlenkami a pocity. Najednou ucítila, jak ji začíná její oblečení škrtit a zařezávat se do ní. Když se podívala na své tělo, zjistila, že se každá část jejích těla začala nafukovat a její ruce se teď podobají nafouknuté gumové rukavici. Její mudlovské oblečení nedovolilo jejímu tělu se příliš nafouknout a jí zaplavila touha se ho zbavit. V tom okamžiku pocítila, že se odlepila od země a začala se vznášet. Netrvalo dlouho a byla dva metry nad zemí a stále víc se od ní vzdalovala. Naštěstí přišla Ginny a začala na bratry křičet, co to provedli, a jestli ji nechají uletět, tak že ať si to doma nepřejí a ať Lunu dají hned do pořádku. Fred vylezl na strom, zachytil vznášející se Lunu větví a stáhl ji dolu k zemi. Tam ji vložili do úst bonbón, který ji vrátil do normálního stavu a omluvili se jí. Až teprve když byla Luna celá v normálním stavu uvědomila si, co ji to vlastně ti dva provedli. Nejenže ji proměnili v balón, s tím tak trochu vlastně počítala, ale kdyby nepřišla Ginny, tak by ji klidně nechali uletět. Byla z toho opravdu smutná, rozloučila se jen s Ginny a bez ohlížení se vrátila zpět do tábora. Po cestě ještě zahlédla v zadu nad lesem nějakou vznášející se přízračnou lebku s hadem v ústech. Nejprve si myslela, že by to mohli mít na svědomí zase ti dva, ale pak se od táty dozvěděla, že je to znamení zla, a že to mají na svědomí skutečně zlí lidé, ne jenom šprýmaři jako jsou dvojčata Weasleyovi.
A teď tu sedí u ní a zase na ni něco zkouší.
„Nevím co si pod pojmem dobrá kamarádka vy dva představujete? Pokusného králíka, který je dobrý jen na testování špatných věcí?“ Jen tak mimochodem prohodila Luna a otočila sešit časopisu vzhůru nohama.
„Jak to můžeš o nás říct, copak jsme ti prováděli jen špatné věci?“ začal se hájit George.
„Copak jste někdy vy dva udělali něco dobrého pro mě?“ zase jen tak mimochodem pronesla Luna, jako by se jí rozhovor vůbec netýkal a zase otočila sešit časopisu zpět.
„No jistě, Frede, řekni, že jsme toho udělali hodně dobrého pro ni,“ otočil se George na Freda.
„Jistě, nepočítaně,“ řekl Fred.
„Tak řekni, stačí jedna věc,“ Luna se zasněně zahleděla do dálky, jako kdyby sama se snažila vzpomenout na něco, o čem Fred s Georgem mluví.
„No jistě, kdo tě tehdy vytáhl z toho rybníka?“ navrhl Fred.
„A kdo mě tam strčil?“ zeptala se Luna zase s tím svým zasněným pohledem.
„No dobrá, ale určitě sis při tom užila legraci,“ hájil se George.
„Legraci? Můj tatínek zrovna tady píše článek o legraci, ale není tam ani slovo o tom, že topící se člověk si užívá legraci,“ Luna vzala zase svůj časopis do ruky a začala jím listovat.
„No dobře, tak se usmíříme, už ti nebudeme provádět takové věci, jako že tě budeme házet do rybníka, dobrá?“ prohlásil Fred.
„To by bylo pěkné,“ zase se zasněným pohledem pronesla Luna.
„Tady na usmířenou máš bonbón,“ pronesl George a položil na stůl před Lunu hrst bonbónů.
Luna se na něho udiveně podívala.
„Díky, ale nepotřebuji se proměnit v nic jiného než jsem,“ odpověděla stejně věcným hlasem, jako kdyby se nic nedělo.
„Neboj, vezmi si, podívej, ty bonbóny mi nic neudělají,“ a jako důkaz si Fred jeden dal do pusy.
„Samozřejmě, jsou výborné,“ řekl George a taky si jeden vzal.
Luně bylo jasné, že to určitě nebudou jen tak obyčejný bonbóny. Ti kluci na ni zase něco šili. Třeba si vzali do předu nějakou protilátku, nebo je prostě nespolknou.
„No ták, vezmi si, jsou dobré,“ pobízel ji Fred a bral si další.
Luna natáhla opatrně ruku. Věděla, že dělá chybu, oběma klukům při tom pohybu zajiskřilo tak v očích, že jí bylo jasný, že je to zase nějaký vtip. Má jim udělat radost a nechat se napálit, nebo pokazit tu jejich hloupou legraci? Chvilku o tom přemýšlela, moudré by bylo si nebrat, ale moudré je dělat i druhým radost. Tak co. Pak si řekla, že ti kluci prožili určitě velké zklamání, když se nemohou účastnit turnaje tří kouzelnických škol, protože jim není ještě sedmnáct let, a aby jim udělala radost, tak si vzala.
Najednou si ale uvědomila, že velká síň je stále dost plná lidí, a přestože ji zas tak moc názor druhých o ni nezajímá, nerada by byla terčem posměchu, který by určitě následoval, až by se tam třeba začala u stropu vznášet nafouknutá jako balón.
„Díky, sním si ho později,“usmála se tím svým podivným způsobem a začala se chystat k odchodu ze sálu.
Dvojčata tím byli trochu zaskočeni. Určitě se těšili, že uvidí, jak se Luna promění v něco podle nich srandovního, a teď museli bezmocně sledovat, jak si Luna poklízí svůj časopis, upravuje si svůj podivný náhrdelník z vršků od máslového ležáku a dává si svou kouzelnickou hůlku za levé ucho, jak měla ve zvyku, aby ji měla stále po ruce.
Když už byla Luna u dveří z velkého sálu, dohnal ji George a chytl ji za rameno.
„Počkej, vem si ještě, máme jich dost, nemusíš si je schovávat napotom,“ vyhrkl na ni trochu zoufale.
Luna se na něj zahleděla. Bylo jí jasné, že se stává zase součástí nějakého jejich experimentu a že toho bude určitě litovat. Ale její dušička musela v tu dobu bojovat s nutkáním udělat jim tu radost a nechat se před nimi napálit, moudrostí do ničeho takového se nepouštět a zvědavostí, co si to vlastně ti dva na ni zase nachystali. Navíc se přidala vzpomínka na ten zážitek, kdy se z ní stal balón a jak se tam tak příjemně jen tak vznášela a zatoužila to zažít znovu.
„Dík,“ vzala si tedy od něho další bonbón, ale tentokrát si ho dala do pusy. Stále ale nechtěla, aby u její proměny bylo nějak moc lidí. Stačí, že tam budou ti dva. To že tam budou ti dva si mohla být celkem jistá. Dvojčata Weasleyovi totiž znají Bradavice jako nikdo jiný. Dokonce školník Filch nezná ty všechny tajné chodby, které znají oni. I kdyby teď se dala do běhu, určitě to kouzlo bude působit dříve než dojde k sobě do pokoje. A co pak, kdo by ji odčaroval? Pokud by to kouzlo časem nevyprchalo, museli by to udělat zase oni, nebo nějaký jiný zkušený kouzelník. Ihned začala litovat to, že to nakonec udělala. Přeci jenom měla poslechnout rozum. Otočila se tedy na místě ke dveřím a vyrazila rychlým krokem směrem k Havrospárské koleji a doufala, že svědků její proměny bude co nejméně.
Chuť toho bonbónu nebyla vůbec špatná. Chutnal trochu jako mléko. Nebo mléčná čokoláda, ve které není moc čokolády. Otočila se, aby se podívala, jestli ji dvojčata sledují, ale nikdo za ní nebyl. To ji trochu znejistilo. Že by fakt ten bonbón nic nedělal? Cítila se celkem normálně. Podívala se na své ruce, jestli se jí nenafukují, ale byly úplně normální. Jazyk se jí taky nezvětšoval. Vypadalo to, že tentokrát dvojčata Weasleyovi ji fakt nechtěli napálit. Nebo právě naopak. To, že jí dali normální bonbón a ona si myslela, že je očarovaném, je zase nějaký jejich žertík. Mezitím došla dlouhou chodbou až k soše hrbaté čarodějnici, když tu si všimla, že za ní stojí nějaké dvě postavy. Byli to oni. Byl to zvláštní pocit, když si uvědomila, že je vlastně ráda, že se v nich nemýlila a že ten bonbón musel být opravdu očarovanej, protože jinak by tu určitě nebyli, nesledovali by hodinky a nedělali si na pergament nějaké poznámky.
Luna dělala že je nevidí a procházela kolem nich, jako by se nic nedělo. Vlastně si myslela, že se nic neděje. Stále se cítila stejně normálně, jazyk má stále stejnou velikost a pocit prázdnosti a lehkosti se jí stále nedostavoval. Spíše naopak.
„Počkej, mohla bys tady s námi chvilku počkat?“ vyhrklo jedno dvojče.
Luna se na něj podívala. Zase vůbec nevěděla, kdo je kdo.
„A proč?“ zeptala se zase jako by se nic nedělo.
„Víš, ty bonbóny byly přeci jenom očarovaný, a určitě nechceš, aby tě takhle někdo viděl?“ řeklo to dvojče a kývlo hlavou směrem k ní.
Luna si ho přeměřila zrakem. O čem to mluví. Stále se cítí normálně. Jazyk je taky normální. Zato oni ji přišli trošku jiní. Ve světle poblikávajících pochodní a vznášejících se svíček si najednou uvědomila, že vypadají ještě více rudě, než je to normální, a že se asi trochu červenají. Pak si všimla, že jejich róby v místě v rozkroku trochu více odstávají, jako kdyby je něco odtlačovalo. Pubertu již měla za sebou a tak dobře věděla, co takový mužský stav znamená. Muselo je něco vzrušit. A to něco musela být asi ona. Ale proč? Najednou se ten tíživý pocit začas stupňovat a Luna si uvědomila, že bezděky se prohýbá dozadu, aby nepřepadávala dopředu. A nejenom to. Její róba ji začala na hrudníku trochu škrtit a cítila, že se jí začíná rozevírat díky tlaku jejích prsou na ni. PRSA. TEĎ jí to došlo. Luna ještě nenosí podprsenku, protože její prsa mají zatím tu nejmenší velikost, ale teď by možná nějakou potřebovala. Ten bonbón totiž začal zvětšovat ty její zatím pučící prsa tak, že by se za ně nemusela stydět žádná dospělá čarodějka. Obě teď měli takovou velikost, že vyklouzly ven z její róby a nadouvaly se před zraky vzrušených dvojčat. Uvědomila si, jak na ni ti dva zírají a zalila ji vlna studu a zlosti. Snažila se je zakrýt vlastníma rukama, ale ty tak dokázaly zakrýt jen její obrovské dvorce prsníků. Ucítila v dlaních své obrovské bradavky a zalila ji vlna slasti. Snažila se s ní bojovat a rychle se otočila zády k těm dvěma a rozběhla se tou dlouhou chodbou pryč od nich. Tedy jestli tomu jejímu kolébavému pohybu, který jí dovolovali ty její obrovské prsa, se dá říci běh. Uslyšela, že dvojčata taky za ní utíkají a tak zahnula do dalšího koridoru a snažila se jim uniknout. Její prsa stále dál rostly a stěžovali jí další pohyb. Za chvíli byla nezvyklou námahou tak unavena, že se musela zastavit a popadnout dech. Otočila se, aby se podívala, kde jsou dvojčata, a uviděla, že i oni mají celkem dost velké problémy v běhu ve stavu, ve kterém se teď nacházeli. Jejich ztopořené pohlavní údy se jim stále draly ven zpoza jejich kouzelnických rób a tak se museli zastavovat a upravovat se. Bylo vidět, že i oni se stydí a možná, že ani nepočítali s takovou reakcí u nich. Prsa byla teď už tak velká, že na další útěk Luna ani nepomyslila a jediný co dokázala, bylo opřít se o zeď a odlehčit trochu tak svým zádům. Snažit se teď skrýt prsa svýma rukama bylo už marné, protože by už ani dlaněmi nedosáhla na dvorce a tak tam stála opřená o zeď a vydána na milost těm dvěma darebům.
Oni k ní došli a stále se snažili skrýt svoje ztopořené údy, které každou chvilkou vyskakovaly ven. Luna musela uznat, že pohled na ty dva, jak se taky snaží skrýt své rozpaky a vzrušení bylo pro ni příjemné zadostiučinění.
„Vypadá to, že už se nárůst zastavil,“ prohlásil jeden a poznamenal si čas na pergamen.
„Myslíš že jsou dost velký?“ zeptal se ho druhý.
„Nevím, vypadají ohromně, ale možná by jsme mohli tam ještě trochu růstového olejíčka přidat,“ prohlásil ten první.
„Blázníte? Copak nevidíte, že se s tím nedá ani chodit, a navíc jsou strašně nepřiměřený k ostatním proporcím,“ Luna zase nabrala ten svůj výraz, jako kdyby se jí ten pokus ani netýkal.
„To má pravdu, ale vypadají super,“ prohlásil ten druhý.
„Ale ty proporce fakt nejsou moc normální,“ přitakal první.
„Vidíš, nejsou normální, tak mě dejte do pořádku, ať můžu jít spát,“ řekla Luna tím svým netečným způsobem.
„Máš všechno poznačeno, co jsme potřebovali?“ zeptal se ten první toho druhého.
„Ano. Dáme ji do pořádku?“ zamrkal ten druhý na prvního.
„Ale musí nám nejprve slíbit, že se na nás nezlobí a nebude zlobit,“ řekl ten první.
Otočili se na Luna a na chvilku se jí podívali do očí, ale pak jim jejich pohled sklouzl zase na ty její obrovské prsa, dvorce, bradavky.
„Slib nám, že se nebudeš zlobit,“ řekl ten první a pokoušel se jí podívat do očí. Moc mu to nešlo, protože mu pohled stále sjížděl na její prsa.
„No dobrá slibuji,“ řekla Luna trochu pobaveně, když si uvědomila, že ji stud už úplně opustil a teď jsou to oni dva, kdo se tu víc stydí za to, že jsou vzrušeni a nedokážou se ovládnout, aby se na ni normálně podívali.
„Tak tady máš,“ podal ji jeden z nich další bonbón a Luna si ho dala do pusy.
Tento bonbón chutnal velice sladce, možná až moc.
„Tak a teď už budou v pořádku,“ usmál se ten první.
„Ty tvoje proporce,“ zasmál se ten druhý a oba se dali na útěk, aby se vyhnuli Luninýmu kouzlu, které za nimi poslala, jak ihned sáhla po hůlce, kterou měla za levým uchem, když si uvědomila, že ji zase napálili.
Naštěstí pro ně nemohla díky těm svým obrovským prsům na ně pořádně zamířit, tak jen sledovala, jak to její kouzlo se odrazilo od stěny a neškodně zmizelo i s nimi někde v dálce tmavého koridoru.
Luně zbývalo jen tam tak bezmocně stát a cítit, jak se jí její zadek nadouvá a roztahuje, jak její stehna nabývají na objemu a její lýtka začínají vypadat jako konve. Za chvilku už by nikdo nemohl prohlásit, že její prsa jsou nepřiměřená k jejím ostatním proporcím. Možná k pasu, protože ten zůstal takový, jaký byl a tak teď vypadala jako přištípnutá vosa.
