Luna Lovegoodová 3
Byl pozdní pondělní večer 30. listopadu a obrovský dav vzrušeně se bavících studentů mířil zpět do hradu Bradavické školy pro mladé kouzelníky a čarodějky. Právě skončil první úkol soutěže kouzelnických škol ohnivého poháru a tak se měli opravdu o čem bavit. Výkony všech šampionů škol byly uctihodné. Vždyť dokázat odlákat dračíci sedící na vejcích a sebrat ji zlaté vejce je skutečně husarský kousek. A způsob, jakým to dokázal i čtvrtý, dosud většinou studentů zatracovaný šampión Harry Potter, byl parádní. Prostě si přikouzlil létající koště a odlákal samici Maďarského trnoocasýho draka tak, aby ji vyfoukl zlaté vejce, jako by to byla zlatonka a Harry hrál famfrpál. Snad všichni, kromě studentů Zmijozelské koleje, považovali jeho výkon za skutečně odvážný a jejich sympatie k němu se začaly zase vracet do normálu. Všichni se překřikovali a navrhovali, jak by se oni vypořádali s drakem a hnali se zpět do pokojů svých kolejí, aby tam dál mohli probírat své zážitky.
Tedy skoro všichni. Jedna dívka se zdála být trochu stranou od hlučícího davu a zdála se jako by byla tím děním nedotčená. Ve skutečnosti Luna Lovegoodová přemýšlela o tom, jak ten úkol byl nebezpečný a co se mohlo všechno stát. Všichni tu křičí, že oni by to svedli lépe, ale to by po boji dokázal každý generál. Pak si ale najednou uvědomila, že to je jen způsob, jakým ti studenti ukazují svoji radost a příslušnost ke kolektivu.
Rozhlédla se, aby se připojila taky k oslavám, ale najednou si uvědomila svoji opuštěnost a to, že se trochu zpozdila, nikoho nezajímá. Zase kvůli svému neustálému zamyšlení se odcizila od ostatních studentů – pomyslila si a trochu se na sebe zazlobila. V poslední době se na sebe zlobila čím dál tím víc že příliš o všem přemýšlí. Najednou zaslechla za sebou rychlé kroky a v naději se ohlédla, jestli to nejsou někteří studenti z Havrospáru, se kterýma by se mohla radovat z úspěchu obou Bradavických šampiónů. Nebyli to studenti z Havrospáru, ale studenti z cizí kouzelnické školy Krásnohůrek, kteří doprovázeli jejich šampiónku Fleur Delacourovou zpět do jejich obrovského kočáru, ve kterém spávali. Fleur na ni letmo pohlédla, ale pak se její pohled na ni na chvilku zastavil, jako kdyby ji poznala. Možná, že ji poznala, protože se na ni usmála, ale možná měla ze svého výkonu takovou radost, že se usmívá na každého, pomyslela si Luna, když se ta skupinka studentu ztratila za dalšími stromy. Nebylo by nic divného, že by ji nepoznala, protože tehdy, když se potkaly, Luna vypadala úplně jinak. Dvojčatům Weasleyovým se totiž podařilo Lunu žertem proměnit ve stvoření s obrovským zadkem a prsy, že Luna nedokázala ani vidět pod sebe a při cestě na ošetřovnu prostě uvázla v pasti ve zrádných Bradavických schodištích – jejichž chování a systém je i pro zkušeného studenta těžký oříšek.
Luna si ten zážitek při cestě na ošetřovnu vybavuje moc dobře. Bylo to před měsícem na helloween, zrovna když se vyhlašovali šampióni. Už si tehdy myslela, že má nejtěžší část své cesty na ošetřovnu za sebou, protože konečně našla tu správnou chodbu a zbývalo ji jen několik schodů, když v tom se jí noha zaklínila v neviditelném otvoru ve schodišti. I to, kdyby byl viditelný by ji asi nepomohlo, protože stejně by přes své obrovské prsa a boky na schody pod sebou neviděla. Jenže problém byl v tom, že ji bránily i z té pasti se nějak dostat. Prostě, ať se snažila sebevíc, nedosáhla na zem a nemohla se uvolnit. Už si myslela, že tam bude muset zůstat až do rána a vystavit se tak posměchu celé školy, když uslyšela v boční chodbě kroky, které se občas vzdalovaly a občas přibližovaly. Prvně si myslela, že je to zase nějaký hloupí žert, ale pak zaslechla volání:
„Chaló! Je tu někdo?Já nevím, jak se odtud dostat.“
„Haló! Pojď sem,“ odpověděla Luna, která už byla taky úplně zoufalá.
„Kam sem, kde jsi?“ ozval se ten hlas znovu, tentokrát dál.
„Na schodišti, na druhé straně chodby,“ zavolala Luna, a uslyšela, jak se vzdalující kroky zastavily a pak se začaly přibližovat. Za chvilku se objevila Fleur Delacourová. Luna ji poznala ihned. Jednak ji viděla při vyhlašování šampiónů a Fleur byla jedním z nich a jednak Fleur vypadala trochu jako víla a dost se od ostatních lišila.
Fleur na ni pohlédla a vypadala trochu zmateně.
„Achoj, kdo jsi a …,“ udiveně si ji prohlížela.
„Ahoj, já jsem Luna, z Havrospáru tady v Bradavicích, a bohužel jsem tady uvázla,“ pronesla Luna a zalomcovala trochu nohou chycenou v díře.
„Počkej pomochu ti. Konečně jsem někoho našla. Když jsem se vracela ze setkání šampiónů, asi jsem špatně odbočila a do teď tu bloudím,“ řekla Fleur a ihned pomohla Luně vyndat nohu z díry.
„Moc ti děkuji, vůbec nevidím pod sebe, tak jsem se nedokázala osvobodit,“ pronesla jako omluvu Luna, aby zdůvodnila své potíže.
„Prosím tě, co se ti stalo? Takhle přece nemůžeš vypadat normálně,“ zeptala se Fleur a zvědavě si Lunu prohlížela.
„Hloupej žert spolužáků,“ mávla rukou Luna, jako kdyby to nic nebylo.
„No jasně, žertíky chloupejch kluků, že?“ zeptala se Fleur, zatímco pomáhala Luně sejít schody.
„Asi ano, ale neměla jsem jim na to skočit,“ pokyvovala hlavou Luna.
„Co budeš dělat? Já bochužel asi neznám žádné protikouzlo,“ řekla Fleur a dál pomáhala Luně.
„Madame Pomfreyová na ošetřovně si s tím snad poradí, ta snad dokáže vyléčit kromě smrti skoro všechno“ pronesla Luna a její hlas zase dostával to nadvěcné zabarvení.
Fleur se na ni obdivně podívala.
„Ty jsi tak klidná, to kdyby mně tochle někdo provedl, já bych…, ani nevím, co bych, ale určitě bych nedokázala být tak klidná,“ řekla a zatvářila se trochu bojovně.
„Myslím, že ti kluci toho sami litujou,“ řekla klidně Luna.
Fleur se na ni udiveně pohlédla.
„Nevím, ale mám takovej pocit, že se jim bude dnes o tom mém těle zdát,“ pronesla zase jako by nic Luna.
Fleur se dále tvářila nechápavě.
„Myslíš, že by je mochlo něco takovécho …, však víš, copak se jim to líbilo?“ zeptala se udiveně.
„No podle toho, co jsem viděla mezi jejich nohama, když se mi to stalo, tak je to pěkně vzrušilo,“ řekla klidně Luna.
„Vážně, a …“ najednou se Fleur zarazila, jako kdyby se jí zdálo nevhodné něco vyslovit.
„Promiň, asi jsem moc zvědavá na to, že se neznáme, ale…“ konečně to chtěla vyslovit, když se v dálce ozvalo zavolání:
„Fleur, kde jsi?“
„Asi už tě hledají,“ podívala se Luna Fleur do očí.
„To nevadí, už tu bloudím tak dlouho, a až teď si mě najdou. Nejdřív ti pomohu,“ řekla Fleur rozhodně.
„Nemusíš, už jsme tady,“ Luna ukázala na velké dveře vedoucí do ošetřovny. Ve stejný okamžik se v nich objevila Madame Pomfreyová.
„Co se to děje? Co jste to vy dvě prováděli? Už jsem tu viděla hodně pokusů o vylepšení ženskosti, ale tohle jste přehnali. A copak nevíte, že je to zakázané, se pomocí kouzel vylepšovat? Nechci slyšet žádné výmluvy! Co by si asi pomysleli mudlové, kdyby z ničeho nic si každá čarodějka přičarovala zrovna to, co si myslí, že jí chybí na kráse! Hned to dáme do normálu. Takovejch mladejch slečinek jsem tu už měla, co si chtěli zvětšit prsa a nepovedlo se jim to, a všem jsem naštěstí pomohla,“ Madame Pomfreyová kroutila nevěřícně hlavou a vlekla Lunu na ošetřovnu. Fleur ji chtěla následovat, ale Madame Pomfreyová ji řekla, že jí nic není a že tam tedy nemá co dělat. Tak se Fleur rozloučila s Lunou a to bylo asi naposled, co s ní mluvila jako nejbližší kamarádka, a co Luna překypovala neuvěřitelně bujarými tvary.
Luna si uvědomila, že od té doby si s nikým tak nepopovídala a že to bylo celkem příjemný, když se bavila s ní jako kamarádkou, a že jí to celkem chybí. Najednou se cítila ještě víc osamělá. Všichni si s někým povídají a sdílejí své pocity, jen ona tu nemá nikoho. Občas přemýšlí, jak dokáží Bradavičtí učitelé snášet tuto podivnou samotu, být obklopeni tolika lidmi, a přesto nemít nikoho blízkého, s kým se podělit o zážitky a koho mít rád. Učitelé v Bradavicích jsou totiž stejně osamělí, jako je ona teď. Žijou si svojí prací, ale nemají žádné jiné zájmy ani partnery, se kterýma by se mohli radovat a milovat. Všechnu svou energii vydávají na to, aby naučili něco studenty a na zábavu jim prostě nezbude čas. Stejně jako Luna. I ona je stále zamyšlena a stále řeší nějaké záhady a na kamarády už žádný čas nezbude. A občas ji to přijde líto – jako třeba právě teď.
Možná by si měla ujasnit své priority, pomyslela si. Možná by se už teď měla rozhodnout, co bude chtít od života, a pak se vydat tou cestou. Ale co vlastně chce od života? Přesto, že už není malá holka, ještě stále neví, co vlastně chce. A malá holka už určitě není, když se dokázala postarat o svého otce. Po čem vlastně touží? Najednou si to uvědomila. Vždyť řešení je tak snadné. Existuje přece předmět, který ji na to odpoví. Ale co když její přání je nereálné? Co když se bude ještě více soužit, až zjistí to, co nemůže mít a přesto to uvidí na dosah ruky? I to je možný, ale za pokus to stojí. Najednou se rozhodla. Půjde a pohlédne do Zrcadla z Erisedu.
Luna ta myšlenka prvně vylekala. Přece ví, jak dopadli někteří mocnější čarodějové, kteří promarnili život vysedáváním před zrcadlem a hleděním na to, co nikdy nemohou dostat. Ale zase ta možnost vědět, po čem touží a vidět to na vlastní oči ji stále víc vrtala v hlavě. Bude to sláva, moc, oblíbenost, nebo něco jako spokojený život se svým otce, matkou, manželem, dětmi? Možností je tolik, po čem vlastně touží teď nejvíce? Po kamarádce nebo kamarádovi?
Jak tak o tom přemýšlela, ani si nevšimla, že mezitím prošla hlavním vchodem Bradavic a automaticky zamířila chodbou k ošetřovně a pak nahoru po schodech k té zrcadlové místnosti. Cestou potkala ještě několik studentu, kteří spěchali do svých kolejí, ale ani si jich nevšimla, jak byla zabraná do svého problému. To co dělá si uvědomila až když vzala za kliku těch dveří a ty byly zase zamčené. Najednou ji polil studený pot, protože si uvědomila, že minule ty dveře za sebou určitě nezamkla a že někdo musel je znovu zamknout a tím asi i zjistil, že někdo objevil Zrcadlo z Erisedu. Co když už tam nebude. Najednou už neměla pochyby, jestli se do něj má podívat, ale bála se, že se do něj nikdy nepodívá a nezjistí, po čem vlastně nejvíce touží.
Rychle pronesla: „Allahomora.“
Zámek dveří tiše cvakl a ona vešla do tmavé zrcadlové místnosti.
„Lumos,“ přikázala své hůlce a ta vyčarovala paprsek světla, který osvětlil místnost, ve které bylo tolik zrcadel, že najednou si připadala, jako kdyby stálo kolem ní tisíce dalších mladých čarodějek a každá drčela malý světelný paprsek vysoko nad hlavou. Ona ale již tuto místnost znala a tak ji ten pohled neuchvátil. Její pohled rychle zamířil do rohu k jedinému zrcadlu, které bylo odvráceno na druhou stranu.
Bylo tam.
Opatrně přivřela dveře, aby nepřilákala cizí pozornost a zamířila k obrovskému zrcadlu na dvou nohách s velkými drápy.
Ještě jednou chvíli zaváhala, ale její počáteční strach a pochyby již dávno přemohla zvědavost a tak předstoupila před zrcadlo a pohlédla do něj.
Zpočátku nechápala, co to vlastně vidí. Obraz se v zrcadle jakoby trochu zavlnil a když se ustálil, stála naproti ní nějaká postava. Měla velice ženské tvary, ale ne tak přehnaně ženské, jako měla Luna po proměně šprýmem dvojčat Weasleyových, a byla asi o hlavu vyšší. Podle toho Luna usoudila, že je to dospělá, velice dobře vyvinutá žena. Co ji ale nejvíc zaujalo bylo její oblečení. Vůbec to nebylo čarodějnické oblečení. Asi ani mudlovské, i když kdysi dávno viděla v nějakém mudlovském časopisu, který její otec donesl, něco podobného. Bylo velice lesklé. A jako druhá kůže. Možná trochu jako něco, co je vyrobeno z velice vyleštěná černé kůže nebo gumy. Na nohou to bylo vytvarovány do bot s velice vysokými podpatky, které té ženské postavě dávali ještě více vyniknout. Ten materiál pokrýval každý kousek jejího těla, kromě očí a otvoru pro ústa a nos.
Najednou si všimla jejích očí. Byly jí povědomé. Pak si uvědomila, že se dívá do svých očí v zrcadle, jen o trochu starších. To je přeci ona! Dospělá, krásná, sebevědomá čarodějka ve velice extravagantním oblečení, které není obvyklé ani pro čarodějnický svět, ani pro mudlovský.
Oči jejího dospělého protějšku na ni zamrkaly a ústa se usmály. Najednou uviděla se na zemi něco plazit. Byli to nahá mužská a ženská těla. Svíjela se po sobě a začala se natahovat nahoru k jejímu protějšku jako ke své paní, jako kdyby žadonila o svolení se jí dotknout a moci jí lízat její boty a nohy. Když se podívala do tváří těch mužů, najednou si uvědomila, že je taky poznává. Byli to studenti z Bradavic. Dokonce i dvojčata Weasleyovi a i Harry Potter.
Sledovala ten výjev s ohromením. Znamená to, že se touží stát černou čarodějnicí, ovládající celý svět? Touží snad po moci jako snad ten, vy víte kdo? Byla tím otřesená. Nikdy by ji to nenapadlo.
Najednou se ale její protějšek sklonil a začal pomáhat těm na zemi vstát. Pak vytáhla hůlku a i jim přičarovala to své stejné oblečení. Teď i ti ostatní vypadali nádherně a sebejistě. Mužská těla se zdály být v tom oblečení tak atletická a ženy vypadali jako bohyně. I ostatní měli na hlavě masky a najednou zjistila, že už neví, kdo je kdo. Všichni se tam radovali, objímali se, líbali se a hladili. Její protějšek vypadal šťastně.
Náhle si teď sundala ona masku a z pod ní vytryskl proud dlouhých nádherných blond vlasů a jakoby zalilo slunce celou místnost. Jak její vlasy dopadly na její záda, oblečení se proměnilo na bílé. Tedy prvně vypadalo bíle, ale pak zjistila že je skoro průhledné a že to její tělo je průsvitné a světélkuje, jako kdyby bylo vílí.
Byl to nádherný pohled. Najednou si uvědomila, co chce. Chce být dospělá, nezávislá, krásná a mocná, ale přitom rozdávat dobro a radost.
Na to, až bude dospělá si bude muset počkat. Být krásnou v kouzelném světě není žádný problém, jen musíš vědět, jak chceš vypadat. Být nezávislou a sebevědomou znamená mít dobrou práci a být mocný může být každý čaroděj, který se toho hodně naučí. A dobro a radost může rozdávat tím, že bude ostatním pomáhat.
…
Prvního září vyjel vlak do Bradavic opět z nástupiště devět a tři čtvrtě. Většina studentů už seděla ve svých kupé a několik jich stále bloudilo a hledalo volné místa. I Luna si našla prázdné kupé a pohodlně se usadila, vyndala si časopis, který vydával její otec, a začala jím listovat. Nedokázala se ale na něj pořádně soustředit, tak si nalistovala stránku s různými questy a otočila si ji rovnou vzhůru nohama, aby si mohla přečíst řešení. Stále ale musela myslet na to, co má na sobě. Luna totiž loňský školní rok začala pracovat na tom, aby získala to, po čem nejvíc touží. Pilně se učila, aby se mohla stát nezávislou a mocnou.
Ale taky se ji stále celý školní rok v hlavě vracela vzpomínka na to zvláštní oblečení, které měla tehdy v zrcadle z Erisedu na sobě. Letos o prázdninách to oblečení objevila v jednom mudlovském obchodě. Tedy skoro to oblečení. Ale stačilo pár opravných kouzel a měla přesně to, co měl její dospělý protějšek na sobě. V Bradavicích by samozřejmě takto oblečená chodit nemohla, ale některé části mohou klidně být schovaný pod jejím kouzelnickým hábitem a oblečením tak, že si toho nikdo jiný nevšimne a přesto jí to bude připomínat její cíl. Zrovna přemýšlela o tom, že bude muset trochu poopravit tu část v rozkroku, když v tom vrznuly dveře kupé. Byl to nějaký kluk z Nebelvíru. Než stačila cokoliv říct, ten kluk zase zmizel. Škoda, mohl tady zůstat. Má přece taky za úkol pomáhat druhým. Znovu se zahleděla do časopisu.
V tom se dveře otevřely a ve dveřích stála Ginny Weasleyová. Sebou táhla svůj obrovský kufr.
„Ahoj Luno,“ řekla Ginny, „ můžeme ti zabrat tady pár volných míst?“
Luna vzhlédla od svého časopisu a přitakala.
„Díky,“ řekla Ginny a usmála se na ni.
Za ní do kupé vešel ten kluk, co se před chvilkou nahlédl a pak ještě jeden, kterého luna ihned poznala. Znala ho moc dobře. Jednak ve škole ho potkávala dost často, jednak byl i v tom výjevu v zrcadle z Erisedu – Harry Potter. Nedokázala si pomoc a stále zírala na Harryho a vybavovala si vzpomínku, jak se jí tam nahý plazil u nohou. Harry si mezitím s tím druhým klukem sedl naproti ní.
„Měla jsi pěkné léto?“ zeptala se Ginny.
„Ano,“ řekla Luna zasněně , aniž by odtrhla oči z Harryho. „Ano, bylo celkem příjemné, však víte,“ dodala a vybavila si opět svůj speciální oblek.
„Ty jsi Harry Potter,“ oznámila mu konečně.
„Já vím, že jsem,“ řekl Harry.
Ten druhý se snažil schovat svůj smích. Luna obrátila svůj pohled bledých pronikavých očí ihned na něho.
„Ale nevím, kdo jsi ty?“
„Jsem nikdo,“ řekl ten druhý rychle.
„To nejsi,“ ozvala se Ginny ostře, „Neville Longbottom – Luna Lovegoodová. Luna je ve stejným ročníku jako já, ale v Havrospáru.“
„Moudrý rozum je největší poklad,“ řekla Luna zpěvavým hlasem.
Pak se jí ale její obleček zařízl do rozkroku a aby nevyjekla, raději si vzala zpět svůj časopis, který byl stále vzhůru nohama, a schovala svoji červenou tvář za jeho stránky. V hlavě se jí honila jen jedna myšlenka: Má svůj oblek, zná Harryho Pottera a celý tento roku bude moci pomoci jemu a ostatním, aby mohli povstat a radovat se s ní.
